Svou první knihu o osobním rozvoji mám dodnes doma. Její titul zní“ „Poznej svou osobnost“ Dostala jsem ji už jako malá školačka. Zaujala mne obálkou, kde je vyobrazený pán nesoucí kufřík. Stojí před obrovským bludištěm. To je osvětleno jen do půlky a dál se světlo postupně ztrácí. Konec není kvůli tmě vidět vůbec. Jak už to tak děti mívají, hned jsem si z toho udělala jasný závěr. Bludiště jsem viděla jako náš život a z něj se jednou musíme dostat ven. To mě vedlo k poznání, že během života každý kráčíme po nějaké cestě a čas od času z různých důvodů někdo ztratí svůj směr nebo si jím není jist. Postupně se tak dostáváme do tmavší části bludiště, tedy do vyšší úrovně naší životní cesty. Cesta už není tak jasná a my začínáme hledat…hledáme svou cestu, svůj směr, své poslání, své povolání, svou misi v tomto životě. Dokud jsme se neocitli v naprosté tmě, tak nás to nezajímalo, protože naše bludiště bylo perfektně osvětlené.
Od lidí, se kterými se setkávám, často slýchám, že hledají svou cestu, poslání nebo to správné povolání. Sama jsem se také necítila dobře, když jsem na to dlouho nedovedla přijít. A jak je známo, naše ego otravuje, chce vědět hned teď způsob, jak takové konkrétně vydefinované poslání naplňovat. Pátrá, řeší, přemýšlí, ale neprociťuje. Tak jsem si přála co nejdříve vědět, jak má ta cesta od startu po cíl vypadat a jak se od druhých odlišit. Když jsem se to prostřednictvím různých testů, analýz, numerologie, astrologie, meditace konečně dozvěděla, tak jsem zůstala stát.
Život je bludiště, ze kterého se musíš dostat ven… .
Nechápala jsem proč, když už jsem na mentální úrovni vše věděla. Chyběl mi totiž prožitek, projít tou tmavou částí bludiště. Tehdy se mi do rukou opět dostala má knížka z dětství s pánem s kufříkem, který stál před bludištěm. Došlo mi, že na svou cestu je třeba nejprve vykročit přes světlou část a postupně se dostat k té tmavé, kde se dějí „ty věci“. Dokonale vypracovaný návod a kompas se nám možná hodí jen ze začátku, ale jak postupujeme bludištěm života, už nám nestačí. V nepoznané tmavé pasáži bludiště nám pomůže jen jedna věc, naše pocity. Na ty se můžeme spolehnout a podle nich se s jistotou orientovat. Jedině naše pocity nás neoklamou. Když jsou příjemné a baví nás to, dokud kráčíme, jsme jednoznačně na dobré cestě. Když narazíme, a i přes to nemáme pochyb, že jdeme správně, dost pravděpodobně jsme nabrali správný směr. Když nás vnitřně stále něco pohání a my dobře tušíme, že je to náš motor, motivace a vášeň, tak není pochyb, že kráčíme tam, kam máme.
Pokud stále neznáme svou cestu, poslání, a to správné povolání, je jediná rada…. Zkoušet a poznávat dále. Proto jsme se zde narodili, abychom zkoušeli a hráli si. A když narazíme na TEN příjemný POCIT, nechme se bez obav vtáhnout do hry a pokračujme dále. Tento moment je třeba využít. Teď hlava odpočívá a úřaduje srdce. Tehdy je to cítit nejintenzivněji, neboť nám hlava nic nevyfiltruje.
Nebojte se. V tom bludišti zas tak úplná tma není. Vždy vidíme alespoň na jeden krok dopředu, abychom se zvládli rozhodnout, jestli má cenu pokračovat dál nebo přehodit směrovku. Hlavně netřeba stát příliš dlouho na křižovatce bludiště. Dělejte třeba i malé krůčky, je to stále lepší než vystát díru na jednom místě. Tehdy hrozí propad.
Přeji mnoho příjemných pocitů při kráčení ve Vašem bludišti.
Autorka: Jana Švarná
Upravila: Katka Volková
