Jaké jste byli dítko během vašich školních let? Byli jste poslušní a hodní nebo jste spíš zlobili, strhávali na sebe pozornost a poňoukali své spolužáky k raubířství? Já si myslím, že i to nejhodnější dítě občas zazlobí. Je přirozené, že chce cítit a vyzkoušet, jaké to je alespoň jednou udělat něco neobvyklého a třeba i zakázaného. Nebo si prostě nemůže pomoci, jedná impulzivně, aniž by respektovalo svět systematicky uspořádaných škatulek, do kterých se nás od mateřské školy snaží nacpat dospěláci v domnění, že nám to v životě bude ku prospěchu. Kdykoli se nacházíte mimo doporučenou škatulku, následuje trest. Jako červená nit se tento systém vine naší školní docházkou. Vzpomenete si, jak jste na trest reagovali? Co bylo nejčastějším trestem ve vaší škole? U nás klasika typu: „Jdi si stoupnout do kouta!“ „Běž přemýšlet o svém chování“ nebo „Jdi za dveře a přijď, až budeš normální.“ Zejména poslední věta je učiněný nesmysl, ale děti, ve snaze vyhovět dospělým, často velkoryse přehlédnou nelogický příkaz a vykonají, co se po nich žádá. Ale jaký to má dopad na jejich psychiku a zdravý vývoj? To se stále spíše domníváme.
Jedna základní škola v Americe využívá zajímavý způsob trestů. Když dítko zazlobí, je odesláno do zvláštní místnosti. Není to však žádná nevlídná místnost. Naopak. Je plná polštářků, lampiček a příjemných dekorací. Zde si žák najde svůj meditační polštářek, uvelebí se a začne meditační cvičení. To je zaměřeno zejména na dech a na vědomou pozornost. V principu používají dvě metody „meditačních trestů“. První je vědomá pozornost zaměřená na dech a nalezení klidu a středu. Emoce se zklidní a mysl pročistí. To pomáhá lépe vnímat sebe i druhé a důsledky našeho jednání.
Druhou metodou je zaměření pozornosti v meditaci na situaci a vlastní chování. Tím dítko lépe odhalí své vnitřní pohnutky a uvědomí si, co se doopravdy stalo a co ho vedlo k danému chování. Často jsou do meditační místnosti odesláni oba aktéři incidentu. Oba si projdou procesem zklidnění a zhodnocení situace. Je pro ně pak snazší, vidět věci bez emocí a s ohledem na druhého.
Metoda je velmi úspěšná a v této škole dosahují zajímavých výsledků. Chování dětí se velice rychle mění k lepšímu a vzrůstá vzájemná ohleduplnost. Když si vzpomenu na sebe, žádný z trestů na mne nefungoval. Nešlo ani tak o to, jestli byl oprávněný či ne. Nikdo mne nikdy nepřiměl k tomu, abych pozornost zaměřila dovnitř a na to, co se stalo. Stále jsem ji měla zaměřenou ven a nechápala, co se po mně chce a nad čím mám přemýšlet. Pepíček mne vzal po hlavě, já jeho zrovna tak a vše mi přišlo „fér“. Nechápala jsem, co proti tomu dospělí mají. Přeci se nenechám mlátit. Možná, kdybych si uměla sednout a ztišit vlastní emoce, nalezla bych další rozměr uvnitř sebe a uměla se na situaci i na Pepíčka podívat laskavějšíma očima. Cílem projektu není dělat z dětí malé bódhisattvy, ale učit je pracovat s vlastními emocemi a vztahem k druhému člověku. Za mne je to úžasný nápad a těším se, až to dorazí i k nám.
Katka Volková
