Herec Jan Tříska je v herecké oblasti zvučné jméno. Žel Bohu, vzhledem k jeho tragickému pádu z Karlova mostu, patří již do historie slavných osobností filmového plátna i prken, která znamenají svět.
O jeho osobnosti, díle i životě jistě vyhledáme mnoho informací. O jeho myšlenkách, snech a touhách již méně. Myslím, že lidské nitro, ze kterého pramení mnoho inspirativních myšlenek, je zajímavější než obecné informace. Pojďme se společně naladit a možná i inspirovat první myšlenkou.
1. „Pokud žiješ pro to, aby Tě lidé přijali, pak umíráš s každým jejich odmítnutím.“
Co myslíte, je to tak? Kolik malých smrtí, jak se tak říká, v životě zažijeme? Pro mne je tato myšlenka důležitá. Připomíná mi jedinečnost každého z nás a právo na to, být sám sebou. Máme právo důvěřovat vlastnímu vedení, jít vlastní cestou a je-li to nutné, dělat i vlastní chyby. Kdyby Bůh chtěl, abychom byli všichni stejní, nedával by si tolik práce s naší unikátností.
Vše jsou to ovšem jen krásná slova, dokud to sami nezkusíme. Proměnit teorii v čin, to je to, co z nás dělá bytosti, podílející se na vlastním osudu a životě. A že na to má někdo jiný názor? Co by ne. Žije jiný příběh, ve kterém platí jiná pravidla. Pokud bych se jimi řídila, už to není můj příběh a nejsem jeho tvůrcem. Žiji podle pravidel někoho jiného a snažím se vtěsnat do charakteru dané postavy, který mi není vlastní. Z toho pak pramení plíživá nespokojenost a frustrace. Stejně jako herec po představení vystoupí z role a stane se zase sám sebou, můžeme i my odložit role, které hrajeme, a být zase sami sebou. Stačí třeba hned zítra udělat jednu věc jinak, podle sebe, podle toho, jak nás to právě teď napadne. Jaký je to pocit? Jaká je vaše zkušenost?
Katka Volková
